TJ KVT Pardubice

II.ročník výjezdního soustředění Katolického semináře

„Hostinské vrchy“ 19.-20.11.2005

Naše pouť počala v útrobách Pardubického hlavního nádraží uzlu železničního srazem všech účastníků kolem půl šesté ráno, někteří přicházeli vyspinkaní do růžova z tepla svých postýlek, další, a těch byla většina, přicházeli přímo z víru oslav, čímž si i tak dosti náročný výlet ještě zkvalitnili. Konečný počet osob se ustálil na čísle deset (pět bratří, tři sestry a dva psi). Společnými silami jsme se nasoukali do přistaveného rychlíku, který kupodivu všech neměl zpoždění a vyjel na čas 5:43. Při hledání volného kupé jsme neměli vyloženě šťastnou ruku, sice v něm seděl (tedy nejdříve ležel) pouze jeden cestující, ale jak se později ukázalo, byl velmi zarputilý a netrpěl klaustrofobií. Z míry ho nevyvedl ani řev něžně si švitořících sester ani stísněná atmosféra plná alkoholických výparů. Takto poklimbávaje jsme dorazili do stanice Hranice na Moravě, kde jsme přestoupili do předem přistaveného osobního vláčku směr Valašské Meziříčí a Vsetín. Vagón byl prázdný, tak se sestry z dlouhé chvíle začaly převlékat, sundaly si velkou večerní, natáhly šusťáčky a mikinky, při té příležitosti se jaly přeskupovat věci ve svých baťozích. My bratři jsme nechápavě sledovali kolik oblečení pojme 80 litrový ruksáček. Vagón postupem času začínal připomínal skladiště vietnamských obchodníků v Chebu. Cesta osobním vláčkem byla poklidná a my se kochali výhledem na zasněžené kopečky.

Vystoupili jsme na železniční stanici Bystřička a zkoumajíc mapu vyrazili po silnici vedoucí údolím potoka směr Mikulůvka. Po třech kilometrech jsme narazili na místní pohostinské zařízení, pan hostinský byl příjemný a nálada se po pivu případně čaji s Rumem rozhodně nezkazila. Občerstvení bylo velmi povzbuzující a tak jsme svižným krokem vyrazili na další pouť. Na konci Mikulůvky nás přivítala úzká horská silnička se značkou zákazu vjezdu motorových vozidel. Vedla lesem podél potoka Mikulůvky a stoupala k vesničce Lázy. Cestu jsme si zpříjemňovali odříkáváním modliteb a házením sněhu na velkou potřebu konajícího Roldu. Ve vesničce Lázy neunikla naší pozornosti "katolická stanice", kde jsme doplnili zásoby duchovní energie, fyzickou energii jsme doplnili o kousek dál, kde nás inspirovala právě probíhající zabijačka. Ve vesničce nebo spíše odříznuté horské osadě Lázy, jak vystřižené z předminulého století, končila silnice a my se vydali po červené turistické značce přes vrchol Klínec (667,5 m n. m.) do vísky Rajnochovice. Paprsky Sluníčka se střídaly se sněžením a náladu nám pozvedl strmý sestup kolem Kuželova památníku, sestry, bratr Emil a reverend John se doslova vyřádili. Do Rajnochovic scházíme kolem druhé hodiny odpolední po neznačené cestičce vyšlapané od kamzíků. Nejdříve se modlíme v místním stánku božím a posléze u točeného Radegastu, boží to nápoj! Dáváme si polévku a promýšlíme další postup.

Vyrážíme zrovna ve chvíli, kdy sněhová vánice kulminovala. To nás neodradilo a po asi 500 m chůze po silnici jsme se rozhodli najít žlutou turistickou značku bez ohledu na ztráty. Stoupali jsme volným terénem podél bezejmenného potůčku zarostlým lesem, svah byl tak prudký, že i prestige reverenda Johna se zimním vzorkem občas podklouzla. Když už to vypadalo beznadějně, náhle se před námi objevila cesta, která nás dovedla až na žlutou značku. Po ní jsme ušli necelý kilometr na křižovatku se zelenou, po které jsme pokračovali vstříc dobytí nejvyšší hory Hostýnských vrchů Kelčského Javorníku ( 864,7 m. n. m.). Tam sestra Ája, která měla krom mnoha kusů oblečení, několikerých skript a láhve mandlového likéru, v asi tak 100 litrovém batůžku i knížky s poezií, našla zase cestu k bohu. Slovo "Ježíši!" případně "Pane Bože!" vykřikovala v pravidelných intervalech. Na vrchol jsme dorazili při západu Slunce, úchvatná podívaná a atmosféra, krajina kolem nás se zvolna ukládala k spánku a vládl klid a mír. Za opojného pocitu, který mají horolezci při dobytí osmitisícovky, jsme zkonzumovali nějaké velmi zdravé müsli tyčinky a pro jistotu je zapili Rumem z příruční láhve.

Další trasa vedla dále po červené až k vrchu Jehelník a pomníku L. Jaroše, kde jsme odbočili po žluté značce směr Chvalčov. Mezitím se setmělo, vyšly hvězdičky a nálada v mužstvu byla velmi romantická. Pod námi svítila světla Bystřice pod Hostýnem a my za vytí upadnuvších jedinců doslova sbíhali prudké zalesněné stráně pokryté tenkou vrstvou sněhu, skrývající všemožné nástrahy, zrádnými kameny počínaje a ledovými plotnami konče. Sestra Liducha si stále nebyla jistá mojí mystifikační informací o spaní v jeskyni a při průchodu opuštěným lomem se její obavy ještě zvětšily. Když posléze zjistila skutečný stav věci, častovala mě nevybíravými výrazy a nebyla daleko fyzického násilí, naštěstí byla dostatečně vyčerpána namáhavým cca 30 kilometrovým pochodem.

Do Chvalčova jsme dorazili kolem šesté večerní a za štěkotu místních hyen došli do místního hotýlku Na Říce, kde jsme si dopřáli večeřičku a seznámili se s mobilem přivolanými dobrými lidmi, v jejichž chatě nám bylo dopřáno přespati. Chatička byla útulná, vytopená a se vším komfortem (teplá voda, sprcha apod.), což sice trochu nekorespondovalo s posláním výletu Katolického semináře, ale ekumenická rada se nakonec usnesla a povolila výjimečné použití těchto výdobytků civilizace. Večer probíhal ve znamení konzumace pro nás přichystaných lahváčů a všeobecné výměny čerstvě nabytých zážitků, původně plánovaná produkce zpěvu s nástrojem strunným se konala pouze v omezené míře díky čelovému vytuhnutí bratra Roldy, kterému nepomohl ani lákavě vonící Rum obsahující nápoj. Půlnoci se ve stavu bdělém dočkaly pouze sestry (Liducha, Ája a Dáda) díky velmi vzrušivé a vzrušené konverzaci, ostatní členové semináře (bratři a psi) usnuli spánkem spravedlivých.

Ráno bylo krásně zasněžené a za oknem vyhřáté chatičky chutnal čaj s Rumem opravdu lahodně. Se svými hostiteli jsme se rozloučili kolem deváté hodiny ranní a vyrazili s plnou polní podél říčky Bystřičky po žluté turistické značce směr Říka. Po třech kilometrech jsme odbočili po červené vzhůru lesem k zřícenině hradu Obřany. Zříceninu jsme vzali ztečí a zjistili osvědčenou pravdu, že Rum chutná na kopci o mnoho víc než v nížině.

Pes Rony měl asi nedostatek vápníku, protože se jal olizovat hradební zdi. Na základě tohoto úkazu přišla sestra Liducha s teorií o utočných lízacích psech, kteří byli cvičeni pro dobývání hradu. Teorie spočívala v tom, že tito psi se prolízali do hradu a za nimi šli vojáci, kteří se prolízanou dírou protáhli a hrad dobyli.

Cestou dolu jsem počal hrát hru na impulsy (udělíte impuls některé ze sester a pak vědecky zkoumáte, jak dlouhou vzdálenost vykonává pohyb než se uvede zpátky do klidového stavu), která se zvrhla díky velmi špatné adhezi podrážek bot našich sester, nepřiměřeně velké zemské gravitaci a jejich celkově nepříznivě koordinovaným pohybům. Ortopedickou ambulanci jsme naštěstí volat nemuseli. Dál jsme pokračovali přes Rožnovjačku a Klapinov, kde jsme odbočili na modrou značku. Po modré jsme vystoupali na vrch Skalný a po dvou dalších kilometrech jsme stanuli na vrchu Hostýn, což byl zlatý hřeb celé pouti.

Nevšímajíc si komerčních stánků se suvenýry a pochutinami jsme vstoupili do Poutní baziliky Nanebevzetí Panny Marie. Zážitek to byl velmi nevšední a chrámová loď na všechny opravdu zapůsobila. Zatímco se bratr Rolda ještě kochal stánkem božím, jeho pes Rony, zvaný též kanalizační výpusť dle zápachu šířícího se kolem něho, probudil z nedělního poobědního spánku štěkáním a vytím místního představeného, který se vyřítil ven a jal se nám spílati takovým způsobem, až by to člověk od bohem pověřeného hlásat lásku nečekal. Získal jsem dojem, že se mu stýská po době, kdy by nás okamžitě obvinil z kacířství a nechal upálit. Načeš jsme ustupovali z dosahu nevlídného duchovního, ale pes Rony nechápajíc situaci a nemajíc řádný voďák se nebohé sestře Áje vytrhl a běžel hledat svého pána. Naštěstí se dostal jen do zádveří nebohé baziliky, jinak by asi svatého muže odnášeli nohama napřed a celou baziliku by museli znovu vysvětit. Po tomto incidentu jsme si šli ještě prohlédnou světskou rozhlednu a u ní stojící větrnou elektrárnu.

Cesta z Hostýna dolu do Bystřice pod Hostýnem byla velmi veselá, zvláště neopakovatelná byla scénka, kdy se bratr Emil, valící se nepřiměřenou rychlostí z kopce dolů, chtěl zastavit o turistický rozcestník. Ten, ač na jeho základy bylo vynaloženo nespočetné množství betonové hmoty, nevydržel, vyvrátil se a dopadl na zem i s notně vykuleným bratrem Emilem. Tento výjev vyvolal všeobecný záchvat smíchu nejen mezi účastníky katolického semináře, ale i kolemjdoucích poutníků. Unaveni smíchem a náročným výletem jsme za pomoci místních domorodých znalců objevili příjemnou hospůdku s rozumnými cenami, dobrou kuchyní, leč trošku pomalejší obsluhou. Spěšný vlak, kterým jsme měli odjet, nejel dle mlhavých vzpomínek lehce po patnácté hodině, ale přesně 14.57, takže náš úprk z hospody vzdálené 15 minut ostrou chůzí od nádraží v 14.55 byl předem odsouzen k nezdaru. To nám však na náladě neubralo a obsadili jsme prázdnou příjemně vytopenou nádražní halu.

Abbé Štěpán a jeho logistická podpora nezklamali. Osmiletý Jim Beam s charakteristickou hranatou lahví byl přejmenován na "krabicák" a počal kolovat nejen mezi příznivci čertových obrázků, ale i po ostatních účastnících veselého výletu tak rychle, že místním bezdomovcům zasvítila očička a chtěli se přidat. Nejvíce si oblíbili reverenda Johna, zdál se jim nejsympatičtější, protože mysleli, že je jedním z nich. Už se blížila hodina očekávaného odjezdu osobního vláčku a hala byla téměř plná. Sestra Dáda neunesla tíhu okamžiku a vykřikla : "Už jede!!!" Všichni jsme se rychle zvedli a prchali na nástupiště. Tím jsme vyvolali davovou hysterii a většina cestujících vyběhla za námi. Na nástupišti jsme zjistili, že si sestra Dáda spletla motorový vlak s právě projíždějící škodou 120 L, což u nás vyvolalo velké veselí, leč ostatní kolemstojící nás měli v lepším případě za exoty, v horším za chovance psychiatrické léčebny. Nakonec vláček přeci jen dorazil a my se do něj nasoukali se všemi zavazadly, včetně kytary a dvou psů. Ve stanici Hulín se katolický seminář rozdělil, bratr Rolda a sestra Liducha pokračovali směr Brno hlavní nádraží, my ostatní i s oběma pejsky měli za úkol přestoupit do rychlíku směr Pardubice. Přestupování bylo velmi živelné a chaotické, celá naše skupinka byla stržena davem do nějakého podchodu, kde to vypadalo jak v Pražském metru v odpolední špičce, a pak zase navrácen zpět z podzemí na uklouzané nástupiště s již zvolna se rozjíždějícím vlakem. Bleskurychle jsme vlezli do jednoho z vagónů a obsadili doposud volnou uličku. Posedali jsme si na svá zavazadla a nechali kolovat krabicák. Bratr Emil seděl přesně proti dveřím do jednoho kupé, z něhož ho nejdříve uvnitř jedoucí a pohodlně sedící cestující častovali pohrdlivými a přezíravými pohledy, které se poté změnily na nechápavé (nechápali jak si velmi sociálně vyhlížející individuum může dovolit koupit osmiletý bourbon) a posléze na závistivé (taky by rádi konzumovali). V České Třebové se nám zadařilo anektovat půlku jednoho kupé a zbytek cesty jsme strávili důstojně. Své spolucestující jsme opět přiváděli do stavu zmatečného, vypadali jsme jak socky, přtom jsme popíjeli osmiletého Jima Beama a vedli řeči o Američce a Novým Zélandu. Pardubice nás přivítaly mírným sněžením, kruh se uzavřel a naše pouť skončila.