Jizerské hory - Krkonoše 2006

Co?	Přejezd z Bedřichova v Jizerských horách do Žacléře v Krkonoších, a to na běžkách (trasa podrobněji zde...)
Kdy?	Vystartujeme v sobotu mezi 3.-4. hodinou ranní z běžeckého stadionu v Bedřichově.
Kdo?	Vybraní jedinci pardubického skautského oddílu HORIZONT a vodáckého klubu TJ KVT Pardubice, konkrétně...
Proč?	Inspirací je tak trochu bývalý 2-denní závod Ještěd - Sněžka - Liberec. Ale proč nedat celý hřeben najednou? V Jizerkách se už pár let jezdí tzv. čtyřiadváca - tak vysoko nemíříme (až příští rok, letos jsme to stejně prošvihli) - a naše trasa se zdá být dobrou alternativou ke kroužení po 4km kolečku. Ústupových cest z hřebenu je v Krkonoších dostatek a když budeme čilí, můžeme si vymýšlet další kličky třeba pod Černou horu apod. Ale hlavně chceme jet pro radost z pohybu a proto, abychom měli co vyprávět v hospodě :-)
Co z toho?	Rádi bychom si vychutnali východ slunce na hřebenu Jizerských hor, máme rádi pohyb na horách, máme rádi náročnější výkony, líbí se nám pohled zpět - obzvlášť na horách, kde je vidět velká část cesty, protože přes týden sedíme na zadku, chceme se protáhnout. Takhle se nám to všechno splní, budeme mít zážitky, fotky, a nakonec: doma už to známe!!!

A jak to dopadlo ?

Pátek (17.3.2006)

Po krátké večeři v restauraci kousek před Bedřichovem jsme se už za tmy ubytovali v penzionu U Kačáka a hned se odebrali do lyžárny připravit své ski. Co se týče výběru lyží, nebyli jsme všichni úplně za jedno. Názory se různily, především na stav a délku údajně upravovaných lyžařských cest. Proto, abychom se nehádali, jel každý na jiném typu lyží. Cigy zvolil osvědčené combi, Rolda šel do klasických a Figy neváhal a zvolil bruslačky. Ovšem co se strategie mazání týče, všichni jsme se shodli, že začneme stylem bruslařským kam až to půjde. Proto jsme vybalili své osvědčené glídry a začali žehlit, kartáčovat a leštit naše prkýnka.

V chatě jsme ještě povinně každý označil své lyže nálepkou, jak je zvykem na některých závodech, aby bylo zajištěno, že nikdo z nás v průběhu trasy nevymění lyže za jiné (třeba někomu před boudou :-). Trošku jsme bojovali s oddělením nálepky z archu (viz fotky). A už bylo třeba jen nachystat batohy s jídlem a oblečením.

Odhadnout přesné minimum věcí a jídla, které budeme potřebovat je asi nemožné, ať už kvůli změnám počasí, tak kvůli různým nárokům na přísun živin. Nicméně všichni jsme nakonec startovali nalehko ve větrovce a s sebou jsme táhli flísku a náhradní ponožky. Zbytek batohů zabraly termosky s čajem, džusem a ionťákem. Dohromady 4 litry tekutin, které jsme plánovali na trase doplňovat. K tomu čokoláda, tyčky (kokína), rohlíky a přeci jen radši ještě hořčíkové tablety a CarboSnack.

Na závěr příprav jsme ještě u sklenice piva zkontrolovali čas východu a západu slunce a zapadli jsme na Kačákovu půdu. To už orloj ukazoval 0:20. Budíček je nastaven na 3:00, to nám tedy moc času na spánek nezbývá :-)

Sobota (18.3.2006) - Den D

Snad proto, že teplo stoupá vzhůru bylo na půdě takové vedro, že nepomohlo ani otevřené střešní okno. Mám pocit, že spaní nebylo úplně kvalitní, nicméně vstávání nebylo příliš náročné. Nalili jsme do sebe čaj, stlačili nějaký rohlíky, naházeli batohy Jirkovi do auta a vyrazili pěšky na stadion.

Hodinky ukazují 4:15, nazouváme lyže, fotíme se a vyrážíme směr Nová Louka. Trať byla podle internetu upravená naposledy ve středu odpoledne, což odpovídalo. Sice trochu ještě nachumelilo, ale až na Knejpu se jelo dobře - trať byla široká, sníh byl kvalitní (prašánek). Na Knejpě jsme se poprvé zastavili, abychom doplnili tekutiny. Je kolem páté ráno, máme tedy hodinu na to, abychom vylezli na Jizeru za východem slunce.

Pochopitelně cesta na Jizeru prošlápnutá není. Stojí nám to za to? Vždyť máme na lyžích nálepky, na kterých je Jizera a Sněžka - vrcholy musíme dobýt za každou cenu. Nezbývá, než se poprat s množstvím sněhu a nahoru jednoduše vydupat. No vida, stačilo nám k tomu 45 minut. I když, jak víme už od Bedřichova, východ slunce se konat nebude, neboť je mlha taková, že je vidět tak na 20 metrů, lezeme na vrchol, kde fotíme vrcholový kříž. Slézáme z vrcholu (video DivX - 2MB) a tlačíme do sebe müsli tyčky, perníky a zapíjíme.

Další směr bude podle azimutu - potřebujeme se dostat na Kasárenskou silnici, což se nám daří, trefili jsme sice starou, ale ještě zřetelnou stopu po skútru. Po Kasárenské dojíždíme na rozcestí Kůrovec a po Promenádní celkem rychle bruslíme až na Jizerku, kde jsme byli odchyceni reportérem Českého rozhlasu, který nás vyzpovídal, jak se nám jede, jaké máme počasí a jak vidíme náš další postup.

Rozhodli jsme se, že náš další směr bude přes polské lyžařské tratě Biegu Piastów. Protože jsme cestu na hranici neznali, zastavili jsme se na chatě Horské služby, kde jsme získali podrobný popis... Přes most Jizerky a před chalupou po skútrované cestě pořád dolů. Pozor, je to prďák. Tak ve srovnání se Sněžkou to byl mírný kopeček. Na hranici jsme mrkli do mapy, co a jak dál na polské straně a vyrazili směr Orle. Tady už byl s bruslením trošku problém, stopa nikde, jen projetá cesta od skútru. Naštěstí ne nadlouho, po chvilce jsme dorazili do Orle - startu upravovaných tras. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že stopy jsou překrásně čerstvě upravené, ale jen pro klasické lyžaře, si neumíte představit. Dvě stopy, které byly ani ne metr od sebe, nám daly dost zabrat. Jeli jsme jednou lyží ve stopě, druhou se odráželi a tento trapný styl jsme kombinovali s pokusy o bruslení, při kterých ovšem stopa dost trpěla. Závěrem: polské tratě jsou pěkně upravené, ale s bruslením nepočítejte!

Nicméně jsme po stopách dojeli až na rozcestí, kde cedule hlásila Harrachov - Mytiny (že by hranice?), tak hurá dolů. Rychle mi došlo, kam se řítíme a že tam vlastně vůbec nechcem, o čemž jsme se zanedlouho přesvědčili rozhovorem s proti jedoucími lyžaři. Následovala dlouhá, ale už pěkně na bruslení upravená stará železniční trať z Harrachova do Polska (na mapě značená jako kolej nieczynna), která nás dovedla až na polský stadion v Jakuszycích. Slušně unavení jsme popili čaj, a jelikož jsme zjistili, že odsud dál žádná upravená cesta nevede, došli jsme na Novosvětský průsmyk pěšky. Do lyží jsme mohli skočit až asi půl kilometru za hranicí, kde odbočuje Terex-Janouškova magistrála směr Alfrédka a Vosecká bouda.

Stoupání na Voseckou boudu je náročné a nekonečně dlouhé. Přesto jsme se zanedlouho objevili u Alfrédky, odkud to je až k rozcestí pod Voseckou boudou skoro po rovince :-) Zato stoupání na Voseckou bylo za trest. Zanedbaný pitný režim se přihlásil. Na Voseckou jsme se všichni tři doslova doplazili. Není zbytí, dáváme jedno malý + čočkovou, zapíjíme ionťákem a rychle odsud prcháme (boudy tohoto typu nejsou pro nás). U České budky opět doplňujeme tekutiny, zvlášť Rolda na to dojel, tak do sebe leje vše, co teče, a to při každé příležitosti. Pravda je, že na Špindlerovce už to bylo znát a na Luční boudě, kde jsme na chvíli zalezli, už byl v pohodě. Čas 5:15 a objednáváme 3x čaj a jednu termosku čaje. Rozbalujeme čokoládu, hořčíkové tablety, ionťák (na Lučce teče teplá voda, což je výrazné ušetření), hrneme vše do sebe, a řešíme otázku dalšího postupu. Když máme na hrbu Jizeru, tak přece Sněžku nevzdáme. Ale přeci bychom mohli jet přes Lišku třeba do Maršova. Už máme všichni dost, tak vymýšlíme úhybné trasy. Přesto nakonec vítězí varianta „vrchol$ldquo;. Platíme (holt se nedá nic jiného dělat :-) a všichni svorně mažeme pod patku modrý extra. Pod Sněžkou jsme se objevili neuvěřitelně brzy, ta klasika má něco do sebe. Přesto však lyže bereme do rukou coby oporu při výstupu. Ještě, že jsou příznivé podmínky, moc nefouká, sníh je čerstvý - nikde není nasmekáno, prostě paráda (až na tu mlhu, které jsme se opravdu nezbavili). Během výstupu se stmívá - opět by byl přesně čas na západ slunce, snad příště.

Sněžka (1602 m.n.m.) - druhý vrchol dobyt, následuje vrcholové foto. Tím je nálepce na lyžích učiněno zadost a teď můžeme trasu kdekoliv zakončit. Na Žacléř jsme si už dávno nechali zajít chuť. Zato na poštovně nám přišlo velmi vhod jedno plechovkové pivo v teplé místnůstce. Zalili jsme ho ještě ionťákem a ještě pěšky začali sestupovat směrem Jelenka. Po nejprudším sestupu nasazujeme lyže a hoblujeme dolů. Někde se nám cesty rozdvojily, tak jsme se dostali na zelenou značku - traverz pod Sněžkou. Ještě než jsme dorazili k Jelence, musí Rolda něco sníst - žaludek si o to říká, snad ještě není pozdě. Ostatní se přidávají - klobása do krku klouže dobře :-) Od Jelenky to je poměrně pěkný sjezd, až na rozkorejněnou cestu od pěšáků (choďte se sněžnicemi), opravdu nám sněhové podmínky přejí - být namrzlo, tak jsme se asi zabili. Někde cestou na Pomezky trháme rychlostní rekord - 36,8 km/h. Jirka se mezitím přesunul do Spáleného mlýna, kde jsme se rozhodli definitivně letošní pokus zakončit. Na Pomezkách Figy namazal psí hovno - nezáviděníhodná situace, no Rolda to zná z Ledové jízdy. Následuje poslední kopec, ale zároveň první koberec na naší trase. Rolba projela horní cestu, takže to mastíme po novém koberci až ke kostelu v Horní Malé Úpě, kde voláme Jirkovi, aby se připravil, za chvilku budeme dole. Tak šup, šup, šusujeme to za světla dvou čelovek dolů do Spáleného mlýna.

Jirka nás už očekával - ve 22:23 zaměřil foťák na svítící skupinku běžkařů, kteří za 17 hodin zdolali trasu 105 km dlouhou, o převýšení ani nemluvě. Rychle se převlékáme a Jirka už se se svým korábem a s námi na palubě řítí domů. Síly, které nám zbyly si tentokrát radší schováme do dalšího roku.

Díky moc všem, kteří nás podpořili!